Když jsem ještě neměla dokončenou
filosofickou fakultu, pracovala jsem jako učitelka angličtiny na
dvou alternativních základních školách, kam mě osud zavál,
neboť na státním gymnáziu, kde jsem učit chtěla, jsem s
nedokončeným vzděláním učit pochopitelně nemohla. Zde jsou mé
dva příběhy ze třídních schůzek na prvním stupni a jeden příběh navíc.
Příběh první aneb Když se
vyšetřují podprsenky
Dostala jsem třídu třeťáků na
nejmenované soukromé základní škole, nezaměstnávala mě přímo
škola, ale velice drahá jazyková agentura, kterou si škola pro
výuku angličtiny najala. V hodinách jsem byla k dětem velmi
přátelská, učila výhradně komunikativní metodou a vymýšlela
různé hry, při kterých se děti měly možnost dostatečně
pohybovat. Snažila jsem se naučit a neotrávit a to podle všech
moderních trendů, jimiž se tato škola nemohla nabažit. Po
několika měsících mi došlo, že pokud tyto děti budu vídat
pouze třikrát týdně, nebudu je moci učit, jelikož míra
rozjívenosti, s jakou už na angličtinu přicházely, a kterou jsem
za oněch 45 minut musela nějak zvládnout, je stále stejně
neúnosná. Děti se podle mého názoru učily velmi pomalu. Jediné
co na děti platilo, byla práce ve dvojicích, kdy za vyplňování
cvičení byly odměňovány nálepkami, pokud splinily úkol
nejrychleji a zároveň nejpečlivěji. Kooperace u dětí ve třetí
třídě zkrátka fungovala pouze v tvrdě kompetitivním prostředí
boje o nálepky. A to není zrovna v souladu se současnými trendy,
nicméně výsledky byly patrné – děti se naučily daleko více.
Na první třídní schůzce jsem tedy rodičům otevřeně řekla,
že z výuky nemám nejlepší dojem, jelikož děti nejsou schopny
ani chvíli v klidu pracovat, pokud nejsou takto motivovány.
Zajímavá byla reakce rodičů –
dobrá půlka z nich se mojí poznámky ihned vděčně chytila a se
spravedlivým hněvem rozpoutala diskuzi o tom, že té alternativy
je tu možná už přes míru, jelikož děti jsou roztěkané a ani
v jiných předmětech se toho nenaučí tolik, kolik by se
očekávalo. Je třeba zdůraznit, že tito rodiče platili poměrně
nákladné školné, jelikož pro své děti chtěli přátelskou
školu. Nyní se však pozastavovali nad tím, že děti už nejsou
pouze asertivní, ale spíše agresivní a nedosahují dokonce ani
takových výsledků jako děti v tradičních státních školách.
Bylo až dojemné pozorovat, jak se zmíněným rodičům nesmírně
ulevilo, když toto hořké sousto konečně někdo nakousl. Okamžitě
se však ozvala druhá půlka rodičů, kteří si svou iluzi
nechtěli nechat vzít. Jejich argument byl jednoduchý a vskutku
nevývratný: Chyba bude asi spíš na straně učitele.
Chtěla jsem rodiče původně pouze
jemně upozornit, že něco zde možná není úplně v pořádku, to
se nicméně brzy ukázalo jako osudné. Kdybych mlčela a tvrdila,
že to dětem vlastně hezky jde a že pomalejší tempo je v tomto
věku normální, nic by se pravděpodobně nedělo. Píchla jsem ale
do vosího hnízda a moje hodiny byly najednou ve středu pozornosti
– na hospitaci přišla „senior teacher“ z agentury, pro kterou
jsem zde učila. Hodina se jí velmi líbila a nebylo se co divit,
děti totiž nasadily zcela jinou tvář, věděly dobře, že to, co
dělají v hodinách, když tu zrovna nikdo cizí není, není
správné, a před mou nadřízenou se chovaly jak vyměněné –
skvělá hodina, skvělé děti. V čem je tedy problém? Paní
učitelka asi jindy učí jinak.
Konala se další rodičovská schůzka.
Tentokrát na ni jako posila hájící agenturu, dorazila i senior
teacher a vysvětlovala anglicky rodičům, že dobře vím, jak děti
učit, že je vlastně vše v pořádku a že není důvod se
znepokojovat. Rodiče, kteří na této schůzce již jen zahanbeně
zírali do lavic nebo raději nepřišli vůbec, byli ti, jež v
tomto kontextu bylo třeba považovat za ty „alternativní“, tj.
byli to ti, kteří se prve hlásili k myšlence, že některé
tradičnější postupy by dětem jedině prospěly.
Měla jsem všech těch ubohých
alternativních dětí i rodičů akorát dost. Ještě jsem si
vzpomněla, jak mi jednou volali z agentury a mě, která vždy dbá
na vnější úpravu a rozhodně nevychází ven bez podprsenky, se
poněkud rozpačitě ptali, zda vždy nosím na hodiny podprsenku.
Inu, ze školy, kde jeden osmiletý chlapeček doma řekne mamince,
že paní učitelka neměla podprsenku a ihned se volá do agentury,
která paní učitelku zaměstnává, aby se paní učitelka
zpovídala, zda podprsenku nosí či ne, je radno rychle zmizet a to
platí nejen pro učitele.
Příběh druhý aneb Když se rodiče
bojí
Další třídní schůzka, která
stojí za zmínku, se konala na jiné alternativní škole, opět šlo
o třídní schůzku s rodiči z prvního stupně. Předem jsem byla
varována, že v inkriminované třídě budou s rodiči problémy a
že mi rodiče budou nejspíš radit, jak mám učit. Nutno
podotknout, že se jednalo o výrazně kvalitnější školu a děti
zde nebyly zdaleka tolik rozjívené jako na škole, o níž jsem
mluvila výše, živé však byly ažaž. Na záčátku jsem tedy
musela být na děti poměrně přísná, abych později mohla
popustit uzdu, jak se říká. Děti byly od počátku odměňovány
plusy a mínusy a tento systém pro ně byl pro svou jednoduchost
nesmírně motivující – učily se skvěle, navzájem si pomáhaly,
hodiny je očividně velice bavily a tak se zdálo, že vše je tak,
jak má být.
Když jsem ale na třídní schůzce
předstoupila před rodiče a s radostí jim oznámila, že v této
třídě nemám žádné problémy, že se jejich děti učí báječně
a že spolu vycházíme výborně, bylo jasné, že tohle jejich
rodiče slyšet nechtěli. Maminka, na kterou jsem byla již předem
upozorněna, se okamžitě přihlásila a sdělila mi, že to je
zvláštní, že já mám tenhle pocit, protože ona má pocit úplně
jiný a žačala rozvíjet svou litánii o tom, že děti vůbec
nepotřebují umět psát a učit se zbytečnou gramatiku – že
bychom měli v angličtině pouze mluvit a že se děti těmito
nesmysly zbytečně zdržují. Musela jsem tedy v klidu a trpělivě
vysvětlovat, že gramatiku se děti učí nenásilně tím, že ji
ihned používají a že tyto základy skutečně nejsou nějaký
nadstandart, jelikož jde o struktury, které se v běžné mluvě
užívají neustále (šlo o časování slovesa být a o používání
osobních zájmen jako předmětu). Dále jsem vysvětlila, že psát
děti umět potřebují, jelikož by jinak mohly s daným jazykem
pracovat jen velmi omezeně, a upozornila jsem i na takovou
trivialitu jako je fakt, že téměř v každé nemanuální profesi
dnes lidé potřebují umět v anglickém jazyce komunikovat písemně
na dosti vysoké úrovni a základy pravopisu by si proto měly ve
třetí třídě jistě začít pomalu osvojovat.
Následovala živá diskuze mezi
rodiči, jelikož několik maminek se obořilo na svou kolegyni s
tím, že „ona má pravdu“ (ona jsem byla já). Když první
maminka neuspěla, vyrukovala bryskně do boje další maminka s
nečekanou otázkou: „Myslíte si, že ta atmosféra strachu je
nutná? Nešlo by děti motivovat k práci nějak jinak?“ Otázce
jsem nerozuměla a až po delší chvíli jsem pochopila, že řeč
je o udílení mínusů za nevypracovaný domácí úkol nebo za
vyrušování spolužáků. Když jsem se podivila, co se mamince na
systému, který děti okamžitě přijaly za svůj, tak nelíbí,
vyprávěla mi strašidelnou historku, zřejmě čerstvou, o tom, jak
její osmiletá dcera dostala doma „hysterický záchvat“, když
zjistila, že si zapomněla pracovní sešit na angličtinu ve škole
a nemůže si proto udělat úkol. Mamince tedy podle jejích
vlastních slov nezbylo nic jiného, než vézt dceru přes celou
Prahu v šest večer do školy, telefonovat panu školníkovi a
domáhat se vstupu do šatny. Byla jsem zaskočená, to musím uznat.
Snažila jsem se neztratit nervy a neodejít s tím, že takové
nesmysly nebudu poslouchat. Podařilo se mi nakonec zachovat klid a
mamince jsem řekla, že kdybych byla na jejím místě, vysvětlila
bych své dceři, že život není jenom o známkách, plusech a
mínusech a napsala bych omluvenku pro učitelku, abych dceru
uklidnila. Pokud se děti přišly omluvit před hodinou, ať už s
omluvenkou nebo bez ní, žádné mínus přece nikdy nedostaly,
dodala jsem. To maminku naštěstí umlčelo. Přišlo ještě
několik podobných dotazů, které si už ani nevybavuji, vím jen,
že jsem je zodpověděla krátkou přednáškou o základech dětské
psychologie. Když jsem ze třídy odcházela, říkala jsem si v duchu nechápavě: „Tak nám to s těmi dětmi
jde, co se nám do toho vůbec pletou a kde berou tu drzost poučovat
mě svými bláboly z ulice…?“
Získat autoritu u dětí bylo nakonec
snazší, než získat autoritu u jejich rodičů. Když jsem po roce
z této školy odcházela, maminka s atmosférou strachu mi přinesla
velký puget a mluvila o tom, jak je dobrých učitelů angličtiny
málo a jaká je škoda, že odcházím – na svých metodách jsem
nezměnila od začátku roku vůbec nic. Co je však důležitější
– s některými dětmi ze třídy, o které zde píši, jsem dodnes
v kontaktu přes facebook a skutečným zadostiučením je pro mě
právě jejich uznání. Jeden jejich povzdech si pamatuji dodnes:
„Paní učitelko, když vy jste řekla ticho, tak bylo ticho“. To
se na alternativních školách vyvažuje zlatem. Autorita učitele
tu skutečně není nic samozřejmého a to především proto, že
děti dobře vědí, že rodiče budou vždy na prvním místě
kritizovat učitele a pak tepve je. Mám za to, že ať si rodič
myslí cokoli, autoritu učitele by podrývat neměl.
Proč zde vlastně vyprávím tyto
osobní zážitky? Protože rodiče vychovávají děti mocenskými
praktikami nebo naopak nevychovávají raději vůbec a pak
očekávají, že škola jejich nedostatečnou výchovu napraví, ba
dokonce předčí. Školy i jednotliví učitelé postupují ale
stejně jako rodiče – vychovávají a učí mocensky nebo raději
vůbec. Aby se alternativa nestala rubem téže mince, jako tomu bylo
v prvním zmíněném příběhu, je třeba, abychom se nejprve my
učitelé a vy rodiče sami učili efektivním způsobům komunikace.
A to je velmi náročná cesta, jelikož příkladů pro tento styl
výchovy je jako šafránu.
Příběh třetí aneb Jak jsem sama
sebe nachytala na švestkách
Mluvilo se zde a základních školách,
kde je situace jistě často neutěšená. Přiznávám, že na
státní základní škole bych nikdy neučila, protože na těch
alternativních za to utrpení alespoň dobře zaplatili. Učím a
vždy jsem chtěla učit na gymnáziu, nicméně i sem zaklínadlo
chyby učitele občas silně prosakuje. Zde je tedy můj třetí
příběh:
Při studiu jsem se živila výukou
angličtiny v soukromých jazykových školách, kde jsem mimo jiné
učila také skupinu teenagerů z různých gymnázií. Ti mi s
hrůzou vyprávěli o tom, jak jsou jejich spolužáci v angličtině
pozadu a jak je výuka u nich na škole nekvalitní. Tehdy jsem si
říkala: „Jo to my tady umíme učit, my jsem ta učitelská
elita, co nemusí vzít za vděk almužnou…a ti středoškolští
učitelé, to musí být pěkní hlupáci!“ FFUK jsem nicméně
studovala s jediným cílem – učit na prestižním pražském
gymnáziu (tj. státním gymnáziu) zejména filosofii ale také
angličtinu. Když se mi můj pro mnohé nepochopitelný sen vyplnil,
pochopila jsem ihned, jak nespravedlivý můj odsudek kdysi byl.
V angličtině mám k dispozici tři
hodiny týdně a nesourodé skupiny studentů, u nichž se na vnitřní
motivaci spoléhat většinou nedá. Jistě, chyba je na straně
učitele, to je jasné. Řeknu vám tedy, co bych potřebovala, abych
už chyby nedělala:
-
Za necelých osmnáct tisíc
hrubého měsíčně (po 5ti letech praxe), bych potřebovala místo
21 hodin 12 vučovacích hodin týdně a každý měsíc 2 dny
volna. -
Místo toho, abych vyplňovala
třídní knihy a proškrtávala kolonky, bych pořebovala, aby tuto
práci vykonával nepedagogický pracovník. -
Uvítala bych průhledný
systém osobního ohodnocení založený nikoli na osobních
preferencích hospitujícího, ale na systematickém sledování
zlepšování výsledků mých studentů.
Můj vzkaz všem rodičům, zejména
pak paní Karolíně z textu Kateřiny Sidonové, zní takto: Chcete
mít dobré učitele? Zaplaťte je. Chcete mít vzdělané děti?
Vychovejte je. Chcete něco změnit? Na třídní schůzce to
nezkoušejte. Chcete děti poslat do alternativní základní školy?
Dobře to zvažte.